Jeskyně (povídka, tištěná verze)
V březnu ’22 jsem za 31 dnů napsal 31 stran fantasy povídky Jeskyně. Letos jsem se konečně dostal ke kontrole, opravám a úpravám, nechal jsem si udělat ilustraci na obálku (od Hanka_Pic) a poslal to do tisku (v brněnské tiskárně Gill).
Žádná světoborná zápletka, žádné vydávání a žádné ISBN, jen tak napsáno a vytištěno pro vlastní pobavení… a jelikož mám pár kopií navíc:
Pokud byste chtěli mít doma, zadarmo, malinkatou (51 stran v A6) knížečku ode mě, napište mi, domluvíme se na předání/zaslání.
Celá povídka je ke stažení v .pdf na mém patreonu, a k přečtení online zde. Původní neupravená verze, jak jsem ji psal a vydával po jednotlivých dnech a v týdnech, je dostupná v sekci 31 stran.
JESKYNĚ
Jan Haluza
Z nejhlubšího nitra samotné existence se začal ozývat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra, a bylo ticho.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
„… Netušili, že poklop v zemi je zároveň past. Když pak jeden z nich vzal za madlo a odhalil dosud skrytý vchod do záhadného podzemí, spustil tím lavinu skály nad nimi. Začalo to jemnou sprškou prachu ze stropu jeskyně, v níž naši dobrodruhové stáli a hádali se, kdo do temnoty pod nimi vstoupí první. A než si všimli, co se děje, skalní lavina je zavalila. Pod tím závalem prý jejich těla leží dosud… ale já vím, že ve skutečnosti všichni čtyři přežili, a ještě mnoho let poté společně podnikali spoustu výprav. Co jsem vám vyprávěl, se stalo před mnoha lety a daleko odtud. A jen málokdo zná pravdu. Věřte mi, nebo nikoliv, ale já vím, že se to skutečně stalo,“ dokončila vyprávění jedna z postav v kruhu, a ostatní tři zdvihly čutory v tiché pochvale za příběh skvěle se hodící k posezení u ohně – ať už pravdivý byl, nebo byl smyšlený pro pobavení publika.
Čtyři postavy sedící kolem ohně, u lesní cesty, v místech, kde stromy byly vystřídány nahodile roztroušenými balvany. Byla už tma, takže i kdyby tu scénu někdo pozoroval, musel by přijít až k ohništi, aby si mohl všechny čtyři prohlédnout. Tento náhodný kolemjdoucí, ač tam žádný nebyl, by se musel posadit blízko ke kruhu pečlivě vyskládaných kamenů ne větších než pěst, v němž plápolaly plameny kolem neméně pečlivě uložených polen a větví. Pak by musel zdvihnout svou neexistující hlavu a pohlédnout přes kouř, ale nenechat zrak stoupat s ním, stoupat v bezvětří přímo vzhůru k obloze, kde by se smísil s občasnými mraky zakrývajícími a odhalujícími lesk hvězd. Musel by se rozhlédnout kolem sebe. Kdyby se to vše odehrálo, viděl by konečně čtyři postavy, jejich oděvy, jejich osobní věci a vybavení, jejich jídlo a nápoje… jejich tváře, jejich gesta a výrazy. Viděl by ty čtyři osoby a uvědomil by si, že byly vždycky čtyři. Vždycky byly čtyři, nikdy víc, nikdy méně. Napříč časy a příběhy měly různá jména. Honosily se různým majetkem. A dokonce byly různého vzhledu a nesly různé tváře. Co se ale nikdy neměnilo, že byly čtyři. Tehdy, teď, napříč vším, navzdory všemu, navždy.
I proto tady seděly, mezi kameny, v lese, u cesty, kolem ohně. Nikdo jiný, jen čtyři postavy vyprávějící si příběhy.
Tma stále více naléhala na plameny a zvala znavené, aby se v ní uvelebili, aby se v ní skryli, a, ponořeni do přikrývek a snů, aby jí prošli na druhou stranu, kde je přivítá jitro. V lesích kolem se občas ozvalo zahoukání sovy, šramot nějakého hlodavce, který se snažil nasytit, a přitom se sám nezměnit na chutné soví sousto, z veliké dálky doléhal občasný štěkot jelena. Jinak bylo ticho, jaké dokáže poskytnout jen místo dostatečně daleko od měst a vesnic a osad a samot.
„Běžte spát,“ promluvila k společnosti postava před chvílí vyprávějící příběh, „budu držet první stráž. Jako vždycky, až se přesype písek v hodinách, probudím někoho z vás… podle toho, kdo bude mít nejméně klidné sny a bude sebou nejvíc házet.“ Z nedaleko položeného vaku, umně zpracované kombinace hladké kůže a různobarevných různodruhových kožešin, vyjmula úzkou vysokou schránku ze světlého dřeva pokrytou tmavými vpálenými motivy, připomínajícími vlny oceánu, které se v mihotavém světle ohně zdály pohybovat. Zbývající tři osoby, než aby se chystaly ulehnout, pozorovaly dění, a kdyby se jich v té chvíli někdo zeptal, řekly by, že je to každovečerní rituál, alespoň tehdy, když spí v přírodě. Postava uchopila schránku a rozevřela ji svisle napůl, a v tom se v jedné části skříňky cosi zalesklo. Dvě nad sebou usazené skleněné báně uprostřed spojené uzounkou trubičkou, těsně obklopené a obalené jemně vypadající tmavou látkou. Přesýpací hodiny. Postava polovinu schránky s hodinami zavrtala nepatrný kousek do země poblíž ohně, a druhou, tu polovinu, v níž záhyby látky tvořily přesný prostor pro baňky, ukryla zpět ve vaku. Teprve poté se ostatní tři začaly přehrabovat ve svých vlastních věcech, rozložily v kruhu kolem ohně kožešiny, svlékly různé části oděvů, odložily kolem sebe ostatní věci, a ulehly.
Za několik chvilek už bylo slyšet pravidelné a hluboké dýchání, znamení spánku. Rychle usínají ti, kteří svůj den naplnili poctivou a usilovnou prací, a ti, kteří mají čisté svědomí. Kdyby snad seděl s těmi postavami někdo další, mohl by se zeptat čtvrté osoby bdící nad společníky, co z toho je více pravděpodobné. Pokud by se tedy nebál vyrušit zadumaný pohled, který putoval tu mezi nedaleké kmeny stromů, tu vzhůru mezi hvězdy, tu zpět k zemi a ke spokojeným spáčům.
Byla klidná, bezvětrná noc. Tak akorát chladná, aby teplo deky a teplo ohně potěšilo všechny, kteří je vyhledali. Jako například čtyři postavy, tři z nich spící, jednu sedící.
Všechny hlídky proběhly klidně a téměř nerušeně, jen několik neopatrných či zvědavých zvířat se v různých chvílích přiblížilo k tábořišti, a jednou, už blízko k ránu, se dokonce divoké prase procházelo mezi spícími a bezostyšně čichalo k tornám a různým hromádkám věcí. Postava na hlídce, třetí v pořadí, jen nehnutě pozorovala tak dlouho, dokud se k ní prase neobrátilo a nezahledělo se jí do očí. Po chvíli tiché výměny pohledů zatřáslo hlavou a vydalo se zpět do tmy mezi stromy.
Noční šramot hlodavců a houkání sov pozvolna vystřídalo denní švitoření ptactva ve větvích, jak světlo pomalu odhalovalo a obarvovalo krajinu. Postava na čtvrté a poslední hlídce, sedící opřená o jeden z blízkých balvanů, hlasitě zívla, pozorujíc malý ubývající kopeček písku v horní báni přesýpacích hodin, přibližující čas probudit ostatní. Sluneční paprsky se protlačily i skrz koruny stromů a v jejich záři propadlo hodinami poslední zrníčko.
„Vstávejte,“ pronesla hlídající postava a začala po svých společnících házet jemnými obloučky kamínky, kterých bylo až příliš mnoho, než aby tam byly náhodou. Tuk, tuk, tuk, klepaly na deky, kožešiny, na batohy, na po večeři odložené dřevěné misky, ale ani jednou na spící hlavy, tak pečlivě byly hozeny, že nezasáhly ani po nečekaném odrazu. Tři hromádky ukrývající spáče se začaly vrtět, ale cílem házející osoby bylo stále především vše kolem. Teprve když se jedna z rozcuchaných hlav skryla pod deku, přilétla sprška kamení přesně do těch míst, následovaná srdečným smíchem všech čtyř, jako kdyby se podobná scéna vůbec neodehrála poprvé, ale neodehrávala se ani tak často, aby přestala být zábavná.
„Vstávejte,“ zopakovala znovu osoba na hlídce. „Vyhrabte si z popela brambory, a pojďme jíst. Čeká nás téměř celodenní pochod, čím dřív vyrazíme, tím dřív tam budeme, a bylo by lepší přijít ještě za světla, než zase hledat místo na spaní v noci.“
Chvíli na to už všechny čtyři postavy seděly kolem rozhrabaných uhlíků nočního ohně a každá z nich ukusovala z hrstky pečených brambor a různých příloh dle individuálních chutí. A teprve teď, poprvé od chvíle, co se tam objevily, by si nezávislý pozorovatel mohl celou skupinu dobře prohlédnout. Jejich charakteristiky, jejich tváře, jejich oděvy. Ačkoliv tam žádný takový pozorovatel nebyl, leda by se počítali ptáci, kteří ovšem věnovali pozornost spíše hmyzu zdvihajícímu se z lesního podrostu, než čtyřem snídajícím osobám. Ale kdyby tam přece někdo byl, mohl by ty čtyři postavy jasně spatřit, a mohl by je i popsat.
Slabý vítr kroužil mezi stromy a rozvíval úzký proužek kouře z dohasínajících uhlíků střídavě na všechny strany, jako kdyby chtěl každému dát spravedlivý díl slzavého kuckání a mrkání. S výjimkou tohoto občasného zpestření seděly čtyři osoby mlčky a věnovaly se svému jídlu.
Nejstatnější z nich, což bylo patrné i v pohodlné poloze na boku, kterou zaujímala na velké šedivé kožešině, byla postava s krátkými rudě rezavými vlasy a šedozelenou, popraskanou, jizvami přerývanou kůží zakrytou jen na několika místech. Alespoň podle některých tělesných proporcí to byla žena, svou mohutností a celkovým vzezřením by ovšem snadno překonala lecjakého chasníka, a s trochou úsilí by jistě mohla jako muž vystupovat a nikdo by neměl nejmenších pochyb. I přes ranní chlad byla oděna velmi lehce jen v jutové košili, která sotva sahala do půli jejího břicha, a do těsných zelených plátěných kalhot nad kolena. Její snídaně se, spíše než z brambor, skládala z mnoha kusů sušeného masa zjevně různého původu a stáří, doplněných trochu čerstvějšími zbytky pečeného králíka z předchozího večera, ohřátými na kamenech kolem již téměř vyhaslého ohniště. A ačkoliv se tvářila jídlem plně zaujatá, pozorný pozorovatel, například její společníci, by si určitě všiml, že její zrak co chvíli zabloudil k opodál odloženému masivnímu kyji – silnému kusu opracovaného tmavě rudého dřeva, s lesklým, avšak nerovným, povrchem protkaným žilkami stříbrného kovu připomínajícími jizvy na jejím těle, který svým rozměrem napovídal, že už zvednout jej ze země bude vyžadovat dvě silné paže.
Zbytek jejích věcí ležel vedle kyje, jakoby v gestu menší důležitosti a potřebnosti: batoh spíše připomínající pytel, přes něj přehozená přikrývka na spaní, na tom všem šedé kalhoty pokryté na různých místech hnědými koženými pláty a lamelami, a dlouhý, silný, téměř černý prošívaný kabátec. Narozdíl od zbraně bylo ostatní vybavení sice udržované, ale nijak zvlášť ozdobené, a zjevně u něj šlo v prvé řadě o funkci.
Druhá osoba u ohně byla zahrabaná v hromadě pestrobarevných látek a útržků různorodých kožešin, propletených větvičkami jehličnatých i listnatých stromů, suchou trávou a slámou, stejně jako různě dlouhými stužkami a kousky provázku, které se objevovaly a zase ztrácely v té nesourodé kopě. Většinu času bylo z postavy vidět jen velmi málo, především dvě tenoučké paže, hustě pokryté hnědými chlupy, zakončené růžovými ručkami s bílými drápky. Občas se z hromady zaleskly dvě korálkovité oči, černé jako dno studny. Jen výjimečně, při nabírání dalších brambor, kousíčků masa od ohně, a především mrkví, tuřínů a další kořenové zeleniny z pytle volně položeného uprostřed tábořiště, se z kopy vynořilo celé tělo.
Tato druhá osoba byla droboučká, ve srovnání s mohutnou společnicí přímo miniaturní, a tím rozdíly mezi nimi rozhodně nekončily. Ze všeho nejvíc připomínala svým vzezřením myš. Tvář, paže, celé její tělo pokrývala světlehnědá srst. Namísto nosu dlouhý srstnatý čenich, jen na konci růžový a holý, a doplněný o spoustu tenoučkých fousků vybíhajících do stran. Navrchu hlavy dvě velké kruhovité uši, neustále se otáčející za zvuky mezi stromy, z nichž některé nebyly pro zbytek skupiny ani slyšitelné. A k tomu všemu nepřehlédnutelný tmavorůžový ocásek, dlouhý téměř jako celé její tělo.
V těch krátkých okamžicích, kdy se vynořila z látek a kožek, na sobě neměla nic, co by připomínalo běžné oblečení, z hromady přesto tu a tam čněl rukáv či nohavice šedé barvy, a bylo možné zahlédnout i jednu černou koženou rukavici a jednu vysokou botu ze stejného materiálu, které svou příslušnou velikostí napovídaly, že myší osoba aspoň občas nějaký oděv nosí. Žádné zbraně či další vybavení nebylo patrné, ale s ohledem na rozměr haldy, do které se schovávala, bylo možné usoudit, že většina důležitých věcí je skryta tam.
Přímo u ohně dřepěl třetí člen skupiny, se zaujetím nahlížející do začouzeného kovového kotlíku, z něhož se ozývalo bublání a stoupala pára, jako kdyby byl obsah v plném varu, ačkoliv vyhasínající uhlíky tolik tepla rozhodně poskytnout nemohly. Možná to způsobovala nějaká tajemná ingredience z některého z mnoha drobných kožených a plátěných váčků rozprostřených kolem, na šňůrce každého z nichž byl zavěšený proužek papíru popsaný jedním či dvěma slovy z jedné strany a různými znaky ze strany druhé. Anebo snad samotný ostrý pohled „kuchaře“ nutil směs k nečekané aktivitě.
Po chvíli vstal, narovnal se a dlouze se protáhl. Ani on nebyl příliš oblečený, na sobě měl jen dlouhé kalhoty pískové barvy, jejichž nohavice byly ale ohrnuty do půli lýtek. Vzezřením tato osoba připomínala ve všech ohledech člověka, přesněji mladého muže. Jeho tvář měla jemně zaoblené rysy, nikde žádná vráska ani vada. Uhlově černé vlasy dlouhé po ramena doplňoval přesně střižený knír přecházející do podobně pečlivě udržované krátké bradky. Černé chlupy pokrývaly v pravidelném tvaru jeho hrudník. Zbytek odhaleného těla nebylo možné označit jiným slovem než rudé. Nikoliv zarudlé, rudé. Měl červenou kůži, světlejší na neopálené spodní straně rukou a na dlaních, jinak mírně tmavší, v barvě podobné květu tmavě červené růže. Při pozorném pohledu by bylo ještě možné vidět, že na různých místech po něm probíhají čáry a zvláštní tvary mírně jiného odstínu rudé než kůže okolo. Jeho oči, s červenými duhovkami protkanými žlutooranžovými žilkami, nejvíc ze všeho připomínaly plameny.
Mimo mnoha váčků do jeho vybavení patřila ještě tmavohnědá plátěná torna přepásaná koženými řemínky, a kopec částí komplikovaného oděvu v kombinaci černé a tmavě fialové, ověšených kostmi, zuby, i celými lebkami různých malých plazů, ptáků a hlodavců. Navrch byla ještě položena tmavě černá dřevěná hůl, s koncem vytvarovaným do podoby dvou rukou, spirálovitě obtočených a s prsty mírně propletenými kolem fialového, zlatě žilkovaného kamene.
Čtvrtý ze čtyř členů skupiny pojídal své brambory, úplně samotné, nejprve u ohně, ale když mu vítr zahnal již poněkolikáté kouř do tváře, zvedl se a začal obcházet ve velkém kruhu tábořiště, pozoroval okolní les a prohlížel si půdu a stopy, které v ní přes noc zanechala zvířata.
Tento čtvrtý společník byl poněkud menší než průměrný člověk, zato mírně zavalitější, jako kdyby to, co postrádal na výšce, nahrazoval svaly a celkovým objemem těla. Narozdíl od lidí měl také popelavě šedou pleť. Hlavě dominovaly velký zobanovitý nos, zažloutlé oči a dlouhé odstávající špičaté uši. Tvář rámovaly dlouhé vlasy kaštanové barvy přecházející do mohutného plnovousu sahajícího až k mírně vyboulenému břichu, svědčícímu buď o kvalitní stravě, nebo, pravděpodobněji, o postupujícím věku. Přes jednoduchý matně zelený úbor tvořený prostou košilí s dlouhými rukávy a dlouhými spodními kalhotami měl oblečenou tmavě modrou koženou vestu pokrytou v horní části těla kovovým kroužkovým úpletem a krátké kalhoty po kolena ze stejného materiálu a podobně doplněné kroužky. U pasu se mu pohupovaly dva dlouhé nože. Přes rameno měl zavěšený luk, který notně přesahoval jeho výšku, a téměř prázdný toulec, obsahující jen hrstku šípů, ovšem všechny s nádherným zeleným a žlutým opeřením, působícím ve srovnání s okolním ptactvem až exoticky.
Když našel odchozí stopu kance, který v noci během jeho hlídky navštívil tábořiště, usmál se a vrátil se zpět ke zbytku skupiny a ke svým věcem, které začal kontrolovat, zatímco stále ještě dojídal poslední brambor. Nejprve sejmul ze zad luk a šípy. Pak z hromádky vzal a odložil stranou válečné kladivo, něco přes metr dlouhé, se stříbrnou hlavicí tradičně z jedné strany tupou a z druhé strany vytvarovanou do hrotu. Pak se chvíli přehraboval v černém koženém batohu, a když jeho obsah dostatečně přerovnal, zavěsil na něj dospod srolovanou kožešinu a spací deku a rozhlédl se po ostatních v očekávání brzkého začátku cesty.
Když uviděl stav svých společníků, pronesl spíš pro sebe, ale dost nahlas: „myslel jsem, že se řeklo, že vyrazíme co nejdřív.“ Jeho tón ale nebyl nijak uražený či útočný, bylo to spíše konstatování, jako kdyby i tato scéna byla součástí ranního rituálu.
Ještě nějakou dobu tedy trvalo, než se celá čtyřčlenná skupina vydala na pochod. Červený „kuchař“ pojídal dřevěnou lžící z kotlíku směs, která i teď, odstavená stranou, stále bublala svou vlastní vnitřní aktivitou, a přitom pozvolna zavazoval a velmi rozvážně balil jednotlivé rozložené váčky a vybavení na spaní do torny a na ni.
Hromádka látek a kůží se chvíli natřásala a přesypávala, až z ní vylezla hnědá myší osoba, teď již oblečená v přiléhavém tmavošedém oděvu složeném z haleny a kalhot, překrytých různými prvky z černé tvrzené kůže, to vše doplněné shodně černými rukavicemi do půli loktů a vysokými černými botami se šněrováním. Za sebou z hromady vytáhla velký prázdný pytel, který právě tou hromadou začala plnit bez většího uvážení, látky, kůže, kožešiny, stuhy, a dokonce i některé zapletené větve a listí, jen větší kus provázku odložila stranou a použila ho na převázání naplněného vaku. Na zemi zůstalo ležet několik věcí, ještě před chvílí ukrytých. Malý batůžek z šedé látky s koženými řemínky. Čtyři malé ruční kuše s tělem z hnědého dřeva a s rameny a doplňky ze začerněného kovu, zavěšené na koženém řemeni spolu s několika kovovými šipkami s černým opeřením. A krátký meč, uložený v prosté hnědé kožené pochvě, která odhalovala jen rukojeť, stříbrně zbarvenou záštitu a hlavici zdobené černými složitě propletenými vzorci.
Mohutná zelená žena úsilí svých společníků většinu času v klidu pozorovala, zatímco konzumovala brambory a kusy masa. Teprve když už to vypadalo, že bude poslední, kdo se ještě nezačal připravovat, se zvedla, bez větších okolků hodila spací kožešinu a deku do svého pytlovitého batohu, a oblékla se do kalhot a kabátce tak rychle, že nakonec stejně musela na zbytek skupiny čekat.
Zatímco ostatní dokončovali balení, vousáč rozhrnul popel, čímž odhalil několik posledních žhavých uhlíků, a začal vkleče u ohniště velmi tiše cosi mumlat. Zbývající tři se po něm ani neohlédli, i tuto situaci viděli mnohokrát. Asi po minutě uhlíky velmi rychle zhasly, zůstal po nich jen uzounký proužek kouře, rozfoukaný během pár vteřin ranním větrem. Pak se vousáč obrátil k ostatním: „tak, teď už můžeme..?“
„Jó, jó,“ odpověděl červený, a přitom nakláněl hlavu a mírně se otáčel, aby zkusil, jestli ho jeho oblečení neomezuje v pohybu, za doprovodu ťukání různých kostí a kostiček, jež měl zavěšené především kolem krku a ramen, na rukávech a u pasu. Jinak měl ale všechno zabaleno, takže jakmile usoudil, že je s pohyblivostí spokojen, zvedl ze země batoh a hůl, kterou dvakrát klepl do země na znamení připravenosti.
Mohutná zelená žena mezitím přešla k myší osobě. „Tak co, Annie, už ten pytel můžu vzít?“ zeptala se a sklonila se pro vak plný látek a kůží. Myš – Annie se i tak musela velmi zaklonit, aby se své velké společnici podívala do tváře a mohla si s ní vyměnit vděčný úsměv. I tohle byla zjevně známá situace. „No,“ pokračovala, když připevňovala pytel, v jejích rukou působící poněkud menším dojmem, než ve srovnání s Annie, na svůj vlastní batoh, „jako vždycky povede Tob?“
Šedý vousáč, Tob, zakýval mohutně hlavou. „Dokud jsme v lese… v noci se tu pohybovala spousta zvířat, takže nám nejspíš nic nehrozí, ale radši budu mít jistotu. Say a Annie uprostřed skupiny?“ podíval se nejprve na červeného, a pak na myší osobu, kteří svorně přikývli.
„A záda kryje Ergart,“ navázal červený – Say.
Ergart trochu sklesle zakroutila hlavou. „Jasně. Ale jestli má Tob pravdu, bude to zase jen další nudná hlídka v týlu.“
Věci sbaleny, tábor uklizen, vykročili ti čtyři dál. Kam se vydali, to v té chvíli věděli jenom oni. Kam měli dojít, to věděl jen jejich osud.
Když už nějakou dobu kráčeli lesem a zpěv a pokřikování ptáků na stromech dávaly tušit, že skutečně žádné nebezpečí nehrozí, původně rozprostřený čtyřčlenný konvoj se trochu semknul. Zavalitý Tob, který původně v předstihu kontroloval stopy na cestě i převážně listnatý les okolo, zvolna zpomalil, dokud ho myš Annie a červený muž Say nedostihli. Po pár desítkách metrů vyšlapanou stezkou, již mírně prochozenou a prohloubenou pod okolní rovinu spoustou předcházejících cestujících, k nim dorazila svými dlouhými kroky také mohutná Ergart. To už Annie lovila z batůžku malou dřevěnou příčnou flétnu, v celé délce kruhovitě malovanou různými barvami. Když na ni začala tiše hrát, ptáci kolem na moment utichli, jakoby vyděšeni, co za neznámý druh začal zpívat v jejich teritoriu. Po chvíli se odhodlali opět ozvat, a jejich jednotlivé melodie se začaly splétat dohromady spolu s písní flétny do vkusné improvizované skladby.
Byl krásný den, slunce se ukazovalo i mezi větvemi, a vítr, který skupinu v tábořišti škádlil rozfukováním kouře, hlouběji do lesa téměř nedosahoval, zbýval z něj jen slabý vánek, na němž se nesla vůně vlhké půdy, květin a hub. Šlo se jim i předtím příjemně, a s hudbou byla cesta ještě o kousek příjemnější. V malé chvilce, když Annie přestala hrát a zaposlouchala se do okolního ptačího zpěvu, aby se inspirovala pro další part, ji Ergart opatrně zdvihla ze země a posadila ji na batoh na svých zádech, aby nemusela sledovat nerovnou cestu, ale plně se mohla věnovat hudebnímu doprovodu. Say spokojeně vykračoval do rytmu, opíraje se, spíše symbolicky, o svou hůl s drahokamem, který se v ranním slunci a lesním vlhku mírně leskl.
Ačkoliv nikdo z nich nepřestal být pozorný, byl to především Tob, který svou aktivitou dával najevo, že sleduje okolní svět existující mimo pohybující se bublinu hudební pohody. I přes idylku se čas od času kousek vzdálil, předběhl své společníky, nebo se za nimi naopak zpozdil. Někdy natočil hlavu, aby se zaposlouchal i do jiných zvuků, než byla hudba, jindy se sklonil k cestě a zkoumal stopy, nebo se rozhlížel po okolí, po zemi, mezi kmeny a po korunách stromů. Jeho prvotní úsudek ale zatím nezklamal, v okolí nebylo nic, mimo nich čtyř a běžné lesní zvířeny. Kdyby se však, jako ti zpívající ptáci nad nimi, mohl vznést nad stromy, viděl by, že se blíží k nečekanému zastavení. Zatím však, z jeho pozice, nebylo vidět nic než stále ten stejný, klidný les. Cesta byla v těch místech široká tak, aby se dva pocestní pohodlně vyhnuli. Místy, kde byla půda měkčí, byly vidět vyježděné koleje úzkých vozíků, s ohledem na nedostatek stop zvířat, jak poznamenal Tob, tak šlo nejspíš o vozíky tažené starou dobrou vlastní silou.
Stromů zvolna ubývalo. Dál před putující skupinou už mezi kmeny dokonce občas probleskla nezastíněná, slunečním světlem zaplavená luka, po pravé straně od cesty se pomalu zdvihající do kopce. Annie přestala hrát, seskočila Ergart ze zad na zem, a než se přiblížili k okraji lesa, už byli všichni čtyři opět v rozestavení, v němž vyrazili před teprve pár hodinami ráno: Tob dál vepředu, za ním Annie a Say, a řadu uzavírající Ergart. Z ještě před chvílí zamlženého opojení se všichni čtyři přeměnili v obezřetné pozorovatele, jen ti ptáci na stromech na to nijak nedbali a dál se oddávali svým písním.
Ale ani na okraji lesa žádné nebezpeční nehrozilo, a tak všichni čtyři postupně bez komplikací vykročili z přítmí do otevřené krajiny. Před nimi se v jasném dopoledni odhalila celá okolní zem. Cesta pokračovala povětšinou rovně mezi vlevo i vpravo se zvedajícími menšími i většími kopci, pokrytými divokými květinami a trávami, tu a tam různými keři a křovisky, či statnými osamocenými listnatými stromy, jejichž pravidelná pozice na vrcholcích kopců napovídala, že tam byly vysazeny či ponechány záměrně.
Na pravé straně cesty, víceméně západním směrem, se zdvihal nejvyšší z vrcholů v okolí, částečně zarostlý lesem, ze kterého čtveřice právě vykročila. Kousek před nimi z cesty vybíhala odbočka právě k úpatí tohoto kopce, kde se, pár stovek metrů od nich, v dopoledním slunci vyjímaly zjevně udržované kvetoucí stromy vrhající stín na hrstku dřevěných domů.
Tob se zastavil a počkal na své tři zbývající společníky, než vznesl dotaz, obraceje se především na Saye a Annie: „jestli se nepletu, tohle místo na mapě nebylo.“ Všichni čtyři zvolna došli k odbočce s rozcestníkem, na jehož třech dřevěných šipkách stála zašlou bílou barvou jména tří míst. Kdyby šli cestou zpět, a dál opačným směrem, než kde v noci tábořili, dorazili by do Vesné. Po cestě, která je už od rána vedla zhruba jižním směrem, je čekala Paloučná. Všichni čtyři se ale dívali na odbočku z hlavní trasy, která sice vedla vzhůru, šipka však nesla nápis Dolinka.
Hleděli střídavě na tu značku a na cestu, až Ergart konečně vznesla otázku, kterou si nejspíš v duchu kladli všichni: „Směrem do kopce, a přitom Dolinka? To je zvláštní.“
„Určitě to má nějaké místní vysvětlení,“ mnul si bradu Say. „Myslím, že nás moc nezdrží, když odbočíme, a na tuhle záhadu se zeptáme, co?“
K poledni ještě nějaký čas zbýval, ale vidina nečekaného domácího jídla uprostřed dne byla možná ještě lákavější, než odpověď po názvu této malé osady pod kopcem, uhnuli tedy z dosavadní trasy a vydali se do mírného svahu k nedalekým domkům. Cesta v těchto místech byla širší a udusaná hlína mimo stop obuvi odhalovala čas od času i otisky kopyt a podkov mezi nekonečnými přímkami kolejí vyježděných většími a těžšími vozy. „Na to, že je to pár domků, to tady vypadá na docela čilý provoz,“ poznamenal vkleče Tob, když se zastavil u jedné obzvlášť hluboké koleje. A jak stoupali k domům, hliněný povrch postupně vystřídaly pečlivě uložené ploché kameny.
Když se přiblížili k prvnímu z domů, které, teď zblízka, zjevně tvořily několik soustředěných kruhů kolem poměrně precizně vydlážděné návsi, uprostřed níž rostla stará vysoká hrušeň, Ergart zdvihla jednu paži, aby její společníci zastavili: „tady něco nehraje.“
Udržovaná cesta vedoucí do malé osady, prochozená spoustou putujících a proježděná spoustou vozů, značila jindy čilý provoz, který by měl znamenat poměrně velký ruch. Ve skutečnosti ale mimo zvuků z nedalekého lesa a větru, a samozřejmě čtyř společníků, nebylo v okolí slyšet žádný lomoz života. Žádné štípání dřeva, pláč či pobavený křik dětí, řinčení nádobí, dokonce ani štěkot psů či kdákání slepic nebo jakékoliv jiné projevy domácího zvířectva. A ani z jednoho kamenného komínu ani jednoho srubu nevycházel kouř. Nic.
„Půjdu první“, špitla Annie a začala se pomalými, rozvážnými, a především naprosto tichými kroky plížit vpřed k nejbližšímu z domů u příjezdové cesty.
Jakmile k němu došla, opatrně nahlédla do nezaskleného okna, s okenicemi připevněnými ke stěně srubu kovovými háčky. V jasném dopoledním slunci bylo dobře vidět jedinou velkou místnost vyplněnou jednoduchým účelným vybavením venkovských lidí. Tři dřevěné postele s matracemi a nadýchanými peřinami, dlouhý dřevěný stůl a u něj jedna lavice a dvě menší stoličky, několik zavřených, nepříliš zdobených dřevěných skříní a truhlic, a po jedné straně krb, v němž byl na černě očazené kovové trojnožce zavěšený kotlík. Věci, ty tam byly. Jejich majitelé nikoliv.
Podobný výsledek přinesly i další domy, do kterých postupně čtyři cestovatelé nahlíželi. Různý počet postelí, stoly a židle, lavice či stoličky, skříně a truhly, nádobí na vaření. Domy byly vybavené na bydlení, ale v této chvíli v nich nikdo nepobýval.
Směrem ke středu osady byly domy stále větší, a domy okolo návsi byly, alespoň na místní poměry, poměrně honosné. Podezděné kamenem, vyvýšené, dvoupatrové, s malými oplocenými zahrádkami vzadu, kde na provázcích mezi mladými ovocnými stromy povlávalo notně přesušené prádlo. Jelikož pohled okny do útrob těchto domů odhaloval pouze jednotlivé místnosti, stanula čtveřice před dveřmi jednoho z nich.
„Myslím, že je na čase, abychom se podívali hlouběji dovnitř,“ prohlásila Ergart, zatímco pokládala dva vaky ze zad na zem, a vzala do jedné ruky velký kyj s tak nepatrným úsilím, až by se zdálo, že zbraň váží mnohem méně, než jak těžká vypadá.
„Dovolte, abych aspoň zkusil zaklepat,“ protáhl se Say skupinkou, která následovala Ergartina příkladu, odkládala batohy a připravovala zbraně. „Ačkoliv bych řekl, že to stejně k ničemu nebude, jeden by neměl potřebovat společnost, aby si udržel slušnost.“ Spodní stranou pěsti zabušil na dveře z dlouhých svislých dřevěných prken spojených na třech místech vodorovnými kovovými pásy, ale dutá ozvěna úderů uvnitř domu utichla bez odezvy.
Pak zkusil vzít za kliku, s povrchem vyleštěným do stříbřité barvy pod opakovanými dotyky, které zanechaly jen málo míst původního, tmavomodrého kovového materiálu, ale ať zabral od sebe či k sobě, dveře se nehnuly. Tiché klak-klak zevnitř mechanismu dveří jasně prozrazovalo, že jsou zamčené.
„Proč by někdo zamykal, když jsou všechna okna otevřená, to je mi záhadou,“ mumlal Say a odstoupil stranou.
„Už jdu, už jdu,“ zdvihala hlavu Annie, která klečela u svého vaku, odloženého na zemi, a chvíli se v něm přehrabovala, než našla kovový kruh, nebo spíše silný kovový drát stočený do kruhu, na němž visely za oka i na drátcích všemožné klíče, paklíče, planžety, a různé druhy nářadí různých rozměrů, tvarů i materiálů. Všechno to náčiní rychle, ale rozvážně, přebírala v prstech jen po hmatu, s pohledem upřeným na klíčovou dírku. „Docela prostý zámek, to bude hned.“ Když jí do ruky padl vhodný nástroj, několika letmými skoky přeběhla ke dveřím. A skutečně, trvalo to sotva pár vteřin naplněných chrastěním a cvakáním kovu o kov, než se dveře pootevřely směrem ven. Ergart, již připravená, svou myší společnici v čele rychle vystřídala, a s kyjem v obouručném držení dveře otevřela loktem.
V rozsáhlé místnosti, která se jim odhalila, bylo několik nástěnných i stojacích věšáků na oděvy, a ve středu velký podlouhlý dřevěný stůl s mnoha židlemi kolem. Na stole ležely přes sebe rozprostřeny mapy a nákresy různého stáří, na různých typech papíru, zanechané, jako kdyby všichni, kteří seděli kolem, zničehonic zmizeli.
Say vykoukl zpoza Ergart, stojící v dveřním rámu a rozhlížející se po interiéru. „Řekl bych, že na tu Dolinku nám nikdo neodpoví.“
„A o pořádném domácím jídle si můžeme taky nechat zdát,“ odpověděla Ergart, stále hledící do nitra domu. Ale stejně jako po Sayově bušení, ani teď se nikde nic nehýbalo ani neozývalo, s výjimkou osvěžujícího vánku z lesa a divokých ptáků ve větvích stromů a poletujících na obloze.
Prozkoumáváním útrob domu strávili několik desítek minut. Tedy, především Say, Tob a Annie. Ergart, poté, co jako první prošla všechny místnosti a nenašla žádné známky odporu, usedla na jednu ze židlí ve vstupním sále, stranou, ale tak, aby měla dobrý přístup ke dveřím, kdyby do nich vstoupil někdo cizí, kyj opřela o zeď vedle sebe, a pustila se do svačiny sestávající ze sucharů a sušeného ovoce.
Say, Tob a Annie zatím procházeli budovu. Přízemní podlaží sestávalo vedle sálu z velké kuchyně, jakési provizorní noclehárny s deseti postelemi, deseti malými (prázdnými) dřevěnými truhličkami na osobní věci a jedním stolkem se vsazeným kovovým umyvadlem, a z velkého skladu, který obsahoval všechno od potravin přes nářadí až po skříň plnou knih, desek s dokumenty i volně položenými hromádkami papíru. Narozdíl od přízemí, jevícího se určitou měrou komunitním, první patro, oddělené schody a dveřmi, již sloužilo jedné rodině, soudě podle velké postele a dvou menších, zdobeného nábytku a vybavení, a pestře malovaných dřevěných hraček.
Po delším pátrání se všichni čtyři sešli v sále, kam Say na hromadu na stole přidal další, přinesenou ze skladiště. „Myslím, že nebude na škodu, když se v klidu najíme, a mezitím se podíváme, jestli nám něco z tohohle…“ zakroužil rukou nad stolem, „… nenapoví, co se tady odehrálo.“
„Za sebe můžu říct, že jsem neviděl žádné stopy násilí. Jako kdyby lidi zničehonic odešli. Což je zvláštní, protože kdyby odešli, vzali by s sebou nějaké věci,“ přidal svoje poznatky Tob.
„Skoro jako kdyby zmizeli,“ spekuloval Say.
„A jak mizeli, zamčeli za sebou dveře…“ podtrhla záhadu Ergart, pohupující se stranou na židli.
Jelikož široko daleko zjevně nikdo nebyl, nakonec přes jisté váhání doplnili svůj jinak prostý cestovní oběd ze zásob v domě, především dobře vyzrálým sýrem a zeleninou naloženou v hliněných džbánech uzavřených hliněnými víčky zalepenými voskem, u nichž se rozhodli, že každý otevřou jeden. První džbán, Sayův, odhalil okurky, mírně pikantní a skvěle doplňující drsné suchary. Annie se potěšeně zachichotala, když ve druhém džbánu našla na růžičky nalámaný květák, který při jejím následném spokojeném chroupání prozrazoval svou ideální kombinaci křehkosti a měkkosti. Podobnou radost pak měli, když Tob ukázal obsah třetí nádoby, drobné kukuřičné klásky. „Tady si potrpí na luxus,“ komentoval Tob svůj nález. Jako poslední otevřela jednu nádobu Ergart, která už byla z větší části po jídle, ale jemně nasládlé naložené mrkve jí i ostatním přesto přišly vhod jako skvělý zákusek.
U hostiny, která sice nedosahovala původních očekávání, ale přesto překonávala prostou stravu pocestných, se také pozvolna probírali všemožnými listinami na stole. Jako první se ozvala Ergart, protože po časném jídle měla nejvíc volné ruce. „Podívejte se na tuhle mapu,“ pronesla, a položila přes všechno ostatní na stole velký starý svitek. „Nevypadá to jako mapa podzemí?“
„Ne podzemí. To je mapa dolu,“ upřesňoval Tob.
„Hmm,“ ozval se s plnými ústy Say, a když spolknul sousto, přidal i zbytek myšlenky: „To by mohlo objasnit záhadný název téhle osady. Podle dolu… Dolinka. Ovšem kdokoliv to tady tak pojmenoval, měl smysl pro humor.“
„Podle značek na mapě,“ navázal opět Tob, „bych řekl, že se tady těží cín. A tím pádem je jasné, proč jsme tady našli i dražší jídlo. Protože cínové doly nenajdete v každém kopci, takže i menší ložiska mají velkou cenu. Navíc, když jsou blízko většího města.
Po další delší pauze naplněné pouze žvýkáním a mlaskáním zdvihl Say knihu, jejíž desky byly tvořeny černobíle strakatou kožešinou. „Tohle vypadá jako… deník schůzí… hmm…“ pronášel, přerušován polykáním soust. Chvíli listoval tam a zpátky, zatímco ostatní napjatě čekali. „… záhadná choroba, malátnost, nespavost, bezduché… cože… aha, jasně, náměsíčnost,“ četl a tlumočil. „… poslali pro léčitele, pět dní před posledním záznamem…“
„Když už zamčeli dveře,“ zkusila to Ergart znovu, „kam zmizeli, to nepíšou?“
„Poslední zápis vypadá podobně jako ostatní,“ pokračoval Say, „nic zvláštního, jen že se ta nemoc rozmohla na polovinu osady.“
„ŠŠŠ!“ sykla zničehonic Annie, „někdo jde.“ Všichni rázem zmlknuli, a kvapem, ale nečekaně tiše, pokládali jídlo a dokumenty zpět na stůl, a namísto nich se ubírali ke svým zbraním. Přikrčený Tob se, s válečným kladivem v jedné ruce, posouval hlouběji do místnosti. Ergart se opřela zády o zeď vedle dveří, aby přepadla kohokoliv, kdo by se opovážil neopatrně vstoupit. U Annie téměř nebylo znát, že se pohnula, ale ve skutečnosti namísto sezení na své židli dřepěla a mířila šikmo přes místnost do dveří, v každé ruce jednu malou nabitou kuši. Say klečel na jednom koleni vedle ní a nad hranou stolu ukazoval jen část hlavy od nosu nahoru, jak vyhlížel do světla venku. Ale ještě chvíli nebylo slyšet nic jiného než otevřenou krajinu. Teprve po nějaké minutě sebou uši na hlavě Annie znovu instinktivně cuknuly, jak opět zachytila nečekanou disonanci zvuků civilizace uprostřed přírody.
„Je jich víc, a nezdá se, že by chtěli být potichu,“ šeptala dál Annie. „Když se ukážeme, myslím, že z toho nebude žádný konflikt… Ergart?“
Ergart jednou kývla hlavou a vykročila do otevřených dveří. To už všichni čtyři slyšeli rytmus osmi klapajících kopyt doprovázený povrzáváním dřevěného vozu a táhlým tónem loukoťových kol jedoucích po kamenné dlažbě. A ještě velmi tichý, avšak precizní sborový zpěv. Ženský zpěv. Vysoko posazený, ale příjemný. Zpěv několika hlasů, který svými tóny, protože slova nebylo možné přes koně a vůz rozpoznat, chlácholil a uklidňoval.
Ergart udělala několik kroků vpřed a ven, aby ve dveřích uvolnila místo Annie a Tobovi. V té chvíli mezi domy na náves vyjeli dva koně táhnoucí otevřený vůz s vysokými postranicemi, nad nimiž vyčnívalo osm bílých kapucí lemovaných smaragdově zelenými okraji, které svým tvarem napovídaly, že se pod nimi skrývají hlavy a ramena sedících osob. První postava vpředu na voze držela otěže, které zvolna přitahovala, dokud koně s vozem nezastavili v kratičkém stínu hrušně. A celou tu dobu se z vozu linula tichá zpívaná píseň, až dokud vůz nezůstal stát docela.
Jakmile vjel vůz do jejich zorného pole, čtyři dobrodruhové se uvolnili. Annie zavěsila kuše na popruhy. Tob položil kladivo hlavicí na zem a opřel topůrko o stěnu. Ergart, možná v kombinaci opatrnosti a teatrálnosti, přehodila kyj přes jedno rameno. Jen Say, který vyšel z domu jako poslední, se o svou hůl s fialovým kamenem opíral úplně běžně.
Postava na kozlíku se postavila, a pronesla melodicky: „zdrávi buďte všichni dobří lidé, vaše zvířectvo i rostlinstvo, a celá tato ves,“ zatímco se otáčela, aby do svého pozdravu zahrnula pokud možno celé okolí. Pak shodila kapuci dozadu a odhalila zamyšleně zamračený výraz obrácený ke čtveřici. Měla lidský, mladistvý, mírně růžový kulatý obličej, napovídající, že pod volným bílozeleným hábitem se ukrývá kyprá postava, a tmavě hnědé, dlouhé vlasy, po celé délce téměř rovné, až na mírné zvlnění na konečcích, které i ze vzdálenosti, kde stála čtveřice, působily, že jsou obarvené velmi tmavou zelenou barvou. Dvakrát mávla rukou na znamení, že ostatní mohou vystoupit z vozu, sama sestoupila po dvou úzkých stupních po straně, a zamířila k čekající čtyřčlenné skupině. „Jsem Iris, kněžka Arlenova řádu a vedoucí této výpravy s cílem identifikovat a vyléčit nemoc šířící se Dolinkou. Kdo jste vy, kde jste se tu vzali, a kde jsou všichni místní?“
Proti sedmi mladým ženám, které postupně sestoupily z vozu a vytvořily za svou vedoucí neuspořádaný hlouček zeleně lemovaných bílých hábitů, byla čtveřice dobrodruhů poněkud směšně různorodá. Mohutná Ergart vykročila nově příchozím naproti, kyj stále pohodlně usazený na rameni. Kousek za ní, jakoby ve tvaru písmene A, kráčel po levé straně zavalitý Tob a po pravé myší osoba Annie, a oba svým menším vzrůstem ještě podtrhovali výšku své společnice. Zadní voj tvořil rudý Say, který oplácel zkoumavé pohledy léčitelek vlastním pozorným zrakem.
„Mé jméno je Ergart z kmene Hezumer,“ pronesla Ergart, když už obě skupiny stály jen několik uctivých kroků od sebe, a podívala se přes levé rameno.
„Tobas Bir. Tob,“ pochopil její výzvu Tob, a krátce kývnul hlavou v náznaku uctivého pozdravu.
„Nyanna z rodu Amma, ale všichni mi říkají Annie,“ mávala levou rukou Annie a s úsměvem se rozhlížela po všech osmi ženách.
„A já, já jsem Say Nytemon,“ vystoupil zpoza skupiny Say a pečlivě a hluboce se uklonil, až snad všechny kosti na jeho hábitu zachřestily.
„Jsme čtveřice cestovatelů hledající dobrodružství,“ opět se ujala slova Ergart, „dobrodružství, obživu a zábavu. Byli jsme na cestě do Paloučné, když jsme narazili na tuhle osadu, kterou jsme neměli na mapě, a rozhodli jsme se tady zastavit.“
„A zeptat se, proč se osada v kopcích jmenuje Dolinka,“ doplnil Say. „Ale nenašli jsme nikoho, koho bychom se mohli zeptat.“
„Všechny domy jsou úplně prázdné. Zamčené, takže neopuštěné, ale nikde nikdo. Lidé, zvířata, nic,“ potvrzovala Annie.
„A žádné pořádné stopy, jako kdyby se všichni zničehonic vznesli a odletěli. Nebo zmizeli.“ dokončil Tob.
„To je dobrá myšlenka,“ obrátila se k Tobovi Ergart, „jestli odletěli, tak by to vysvětlovalo, jak a proč za sebou zamčeli. To dává větší smysl, než kdyby zmizeli.“
„To sice ano, ale jak by celá osada horníků najednou vzlétla do vzduchu?“ ptal se Say. „A taky proč?“
Iris, vůdkyně skupiny kněžek, se střídavě dívala na ty čtyři osoby, jejichž zájem se přesunul z ní a jejích svěřenkyň na divoké představy o létajících hornících. „Promiňte, že ruším vaše spekulace,“ promluvila po chvíli, když se ve skupince za ní začal ozývat zakrývaný smích, reagující na stupňující se debatu o tom, jestli pravděpodobnější metodou letu mohla být magie, obří orlové, nebo snad drak. „Chápu správně, že nevíte, co se tady stalo.“
„No,“ obrátil se k ní plynule Say, „prošli jsme nějaké záznamy, které jsme našli v támhleté budově,“ ukázal levou rukou za sebe, „ale dočetli jsme se jen tolik, že se tady začala šířit epidemie nespavosti a náměsíčnosti. Od dalšího výzkumu…“
„… a oběda…“ zašeptal Tob, ovšem dostatečně nahlas, aby vyvolal další vlnu smíchu.
„… jste nás vyrušily,“ dokončil s pobaveným úsměvem Say. „Možná bude nejlepší, když si všichni sedneme dovnitř, porovnáme, co víme, a třeba zjistíme, jestli je všechny odnesl silný vítr, nebo co se vlastně stalo.“
„S radostí… Pokud by vám nevadilo pomoct nám vyložit náklad,“ Iris spíše oznámila, než se ptala, a za malý moment už ta zvláštní dvanáctičlenná sešlost vytvořila „lidský“ řetěz, kterým si podávala pytle a truhličky z vozu, mezitím přeparkovaného ke vchodu domu, v němž čtveřice dobrodruhů před nedávnem jedla. Nikdo se ani nepozastavil nad poloprázdnými nádobami se zeleninou, položenými na stole mezi nepřebernou kupou papírů, která ještě narostla, když Iris přinesla vlastní stoh zabalený v jutovém plátně a převázaný stuhou stejné zelené barvy, jakou měl lem rouch Arlenových následovnic. Zatímco zbývající kněžky ukládaly přivezený materiál do skladu a noclehárny, usedla Iris s pestrou čtveřicí dobrodruhů ke stolu, aby konečně rozebrali tu prazvláštní situaci.
(Poznámka pod čarou: Než se příběh začne pohybovat dál, je na tomto místě vhodné poznamenat, že každá ze sedmi ostatních žen, které přijely před necelou hodinou do osady, byla vlastní individualitou s vlastními specifickými rysy. Těch vzhledových si povšimnuli i dobrodruhové. Ty povahové by ovšem mohl odhalit teprve někdo, kdo by se s nimi dal do delší řeči. Jelikož však v následujícím dění nehrají roli (a už tak je velmi málo místa na realizaci charakteristik „hlavních“ postav), těchto sedm žen zůstane nepopsáno. Nestranný pozorovatel si však může představit širokou škálu relativně mladších žen různého vzrůstu, tvaru těla, barvy pleti i vlasů, s několika hlavními pojícími motivy: volným rouchem připomínajícím antickou tógu – bílým se smaragdově zelenými okraji a lemy – mechově zeleně obarvenými konečky vlasů, a proaktivním přístupem k jakékoliv nezbytné činnosti. Cokoliv dalšího je ponecháno na představivosti, a nyní se již děj obrací zpět ke čtyřčlenné skupině dobrodruhů.
Když je ujistila, že alespoň za běžné situace v okolí nehrozí žádné nebezpečí, neboť cestou mezi Paloučnou a Dolinkou pravidelně obchází malá vojenská hlídka zajišťující řádný transport cínu z dolů a mnohého nezbytného vybavení výměnou zpět do osady, všichni se společně začali probírat záznamy. Iris v přestávkách popisovala, jak před několika lety došlo v této oblasti k lehkému, avšak citelnému zemětřesení, po němž se otevřela puklina do nedaleké hory. Dobrodružnější jedinci v ní našli především zklamání, neboť odhalená jeskyně byla poměrně krátká. Začali se v ní ovšem scházet mladí lidé ze vsi, protože byla dost daleko, ale přitom ještě bezpečně blízko. Na jednom takovém setkání byl náhodou i synovec místního farmáře, jinak žijící daleko odtud, ale v té době na každoroční návštěvě, a byl to on, kdo díky zkušenostem ze své strany rodiny odhalil, že ve světle svíček se třpytící stěny nejsou solné krystaly, ale cín. A pak to netrvalo dlouho a nedaleko nového dolu vyrostla tato malá osada, výrazně prosperující díky tomu, že poměrná část výnosu připadla mladému objeviteli a jeho rodině. Ovšem na těžbě vydělala i celá Paloučná, zásobující novou osadu potravinami a vybavením.
„Všechno šlo velmi dobře. Překvapivě dobře,“ pokračovala ve vyprávění Iris. „Jistě, občas se nějaká tlupa pobudů pokusila důl obsadit pro sebe, ale to víte,“ obrátila se především na Toba, který projevoval o příběh největší zájem, „horníci nejsou žádná slabá sorta, takže každou takovou bandu zahnali, a kdo neutekl, toho chytla hlídka. Většina těch nenechavců skončila tam, kde chtěla být, v dolech, kde museli tahat těžké naložené vozíky s rudou… A samozřejmě,“ pokračovala po krátké odmlce, „čas od času se přihodí nějaký ten pracovní úraz. Povětšinou tady ale bylo pár dobrovolnic z našeho řádu, takže obvykle se podařilo předejít nejhoršímu.“
Znovu se na chvíli odmlčela, a když už byla pauza napínavě dlouhá, rozhodl se ji prolomit Say: „Obvykle… ale ne vždycky, stejně jako posledních pár dnů…“
„Přesně tak,“ odpovídala Iris. „Všechny jsme byly svolány na sněm do ústředního kláštera v hlavním městě. Odehrává se vždy jednou za tři roky. Představené jednotlivých menších klášterů probírají činnost, ale scházíme se tam v podstatě všechny, protože je to úžasná příležitost setkat se se starými známými, poznat nové sestry, a podělit se o novinky, nové léčebné metody, elixíry i zaklínadla. A navíc, hlavní město, takže je možnost nakoupit látky na oděvy, zahradní semena, knihy, a vůbec cokoliv, na co si kdo vzpomene a co potřebuje.“
„Až tam vás zastihla zpráva, co se tady děje. Jenže to už bylo pozdě,“ troufla si na tip Annie a Iris pokýváním hlavy potvrdila její domněnku.
„Skoro si začínám myslet,“ přerušila ji Ergart, „že co se tady odehrálo, někdo velmi dobře naplánoval a provedl ve správný čas.“
„Jestli je za tím ten důl, což nejspíš je,“ zamýšlel se Tob, „pak by možná stálo za to se tam podívat.“
„Stejně to vypadá, že už se do Paloučné dnes nedostaneme,“ odpovídal trochu zklamaně Say, snad protože si představoval, že tuto noc bude spát v pohodlné posteli, „takže proč ne.“
„Chtěla jsem vás požádat, abyste se do dolu vypravili,“ kvitovala směr jejich uvažování Iris. „Jak jsem řekla, stal se pro okolí velmi důležitým. Pokud by přestal fungovat, spousta místních řemeslníků by musela odejít kvůli nedostatku práce. Jelikož jste zjevně vybaveni na nebezpečné výpravy,“ obrátila zrak k masivnímu Ergartinu kyji a Tobovu kladivu, opřeným o stěnu místnosti, „a než by se sem dostal někdo jiný… A pokud by nestačilo, že konáte dobrý skutek, mohu vám zaručit, že jakákoliv informace bude odměněna, a pokud se díky vám důl vrátí do provozu, nedivila bych se, kdybyste několik dalších týdnů měli o jídlo a ubytování dobře postaráno.“
Do hlav těm čtyřem nikdo neviděl, alespoň ne v tu chvíli. Jedině, že by tam byl někdo naprosto neviditelný, znalý kouzel určených ke čtení myslí. Ale protože tam nikdo takový nebyl, jediným nestranným pozorovatelem byla kněžka Iris, a ta mohla na čtyřech tvářích číst radost, potěšení a nadšení.
„Šli jsme za dobrodružstvím,“ ozvala se Ergart s koutkem úst mírně pozdvihnutým v náznaku úsměvu, „a dobrodružství přišlo za námi.“
Tob vstal a vyhlédl z otevřených dveří: „času do večera dost, takže bychom mohli vyrazit hned.“
Začali se tedy chystat na podzemní výpravu. Přebytečné věci zamknuli do jedné z místností v patře, a jen s nejnutnějším vybavením se do pár minut sešli v hlavní hale, kde již čekalo všech osm kněžek.
„Než vyrazíte,“ promluvila Iris k dobrodruhům, „… zatímco jste se připravovali, mé společnice a já jsme uspořádaly malý improvizovaný obřad. Tímto nad vámi bdí Arlen, a kdyby došlo na tu nejtěžší chvíli, přispěchá vám na pomoc.“ Rozpřáhla paže a hala se na malou chvíli zbarvila zeleným světlem, které nemělo žádný zdroj, a zároveň vycházelo odevšad najednou. Trvalo to jen pár vteřin, ale příjemný svit se přelil ke čtveřici, a jako kdyby zmizel v záhybech jejich oděvů, v kapsách jejich batohů, nebo snad v nich samých. Dobrodruhové mlčky úklonem poděkovali a vydali se vstříc neznámému.
Výpravu opět vedl Tob, tu a tam nahlížející do mapy okolí, kterou našel a vzal s sebou. Jeho jednání se ovšem zdálo zbytečné, protože šli po dlážděné, velmi rovné a dobře udržované cestě. Ta byla tvořená plochými kameny na šířku vozu, na každou stranu ještě dosypaná po krajích žlutavým štěrkem, a vinula se mírně vzhůru dokola po úbočí hory pár stovek metrů, takže nakonec dobrodruhové ztratili osadu Dolinka z výhledu. K samotnému dolu to však již nebylo daleko.
Všude kolem bylo víc a víc hromádek a hromad kamenů, kamení a štěrku stejné barvy, jakou byly vysypány okraje cesty. Cesta samotná vedla v těch místech pod vysokou a širokou dřevěnou střechu postavenou na kůlech, se stěnami z dřevěných desek do výše ramen dospělého člověka, takže mezi jejich horním okrajem a spodním okrajem střechy zůstávala ještě jednou tak velká mezera, kterou teď profukoval teplý odpolední vítr. Pod střechou, podél stěn, byly stoly, důlní vozíky a všemožné hornické vybavení. Ale ani zde nebylo jediné jiné živé bytosti, než čtyř přicházejících, a ptáků na obloze, ač to nejspíš byli jiní ptáci, než ti z lesa, nebo ti, kteří létali nad Dolinkou dopoledne.
Po dalších asi dvaceti metrech pod střechou cesta končila mohutnými dveřmi, nebo spíš jednokřídlými vraty, vyššími dokonce než Ergart, vyrobenými z tmavého dřeva, které však bylo téměř skryté pod železným kováním, křižujícím plochu dveří ze strany na stranu i shora dolů. Tyto dveře byly vsazeny do nažloutlého, větrem ošlehaného kamenitého výběžku, pokrytého drobnými prasklinkami a především desítkami vyrytých jmen a iniciál.
Ještě než došli k vratům, Annie ostatní předběhla a pozorně je začala zkoumat. Dívala se zblízka, ale za celou dobu, než dorazili ostatní, se dveří nedotkla. To už vedle ní stál Say, pohrávající si v levé ruce s ptačím pařátem, jehož všechny prsty až na jeden byly sevřené, a mumlající tichá slova hlasem výrazně hlubším, než jakým normálně mluvil. Po deseti vteřinách se rozhostilo ticho, a pak Say, už svým běžným tónem, pronesl: „žádná magická ochrana. Ale myslím, že budou zamčené.“
„Bodejť,“ ozval se Tob spíš pro sebe. „Důl nikdo vzít nemůže, ale horníci nepotřebují, aby se jim chodbami courali zvědavci.“
Po Sayově stvrzení, že manipulace s dveřmi je bezpečná, vzala Ergart za velké kovové oko sloužící místo kliky, opravdu se však ukázalo, že je zamčeno. Na to ale už byla připravená Annie, a ač to tentokrát zabralo poněkud déle, než podobný proces dopoledne v Dolince, i tady se nakonec zámek její zručnosti poddal. Ergart, která jako jediná byla schopná s těžkou hmotou vrat hnout, pomalu otevřela. Tob zhluboka nasál vzduch linoucí se z nitra hory a přimhouřil oči: „je cítit, že pár dnů nikdo nevětral,“
„Možná tam budeme sami?“ zkoušela to Annie.
„Nejdřív několikahodinová odbočka z hlavní cesty,“ mračila se Ergart, „a teď ještě abychom strávili kdovíjak dlouho v prázdné jeskyni?“
„V dole,“ opravil ji hned Tob.
„V osadě bylo taky všude zamknuto, a nikde nikdo,“ přemýšlel o první položené otázce nahlas Say, „takže možné je cokoliv.“
„Pokud nejste proti, mohli bychom vstoupit,“ vrátil se ke slovu opět Tob, už připravený u vchodu.
Přes dva metry vysoké dveře odkryly obdélníkový otvor přecházející v chodbu, jejíž strop se hlouběji, kam ještě dopadalo světlo zvenčí, vzhůru postupně zužoval do náznaku původní praskliny po dávném zemětřesení. Stěny se měnily poněkud pozvolněji, šířka chodby tak zůstávala víceméně v celé viditelné délce stejná.
Všichni čtyři sejmuli zbraně z cestovních popruhů a Tob, když se rozhlédl a ujistil, že jsou připraveni, pronesl ještě tiché „můžeme“. Válečné kladivo přitom nesl v levé ruce a držel ho topůrkem vzhůru kousek pod hlavicí, připraven na případný krátký rychlý úder. Těsně za ním se naprosto neslyšně houpavými kroky pohybovala Annie a nahlížela do rostoucí tmy, v pravé ruce jednu malou kuši, levou ruku na pásu vedoucím křížem přes její trup, kde visely další kuše a několik krátkých šipek. Oba dva pokračovali hlouběji, nedbaje na ubývající světlo.
Kdyby v té chvíli někdo mohl vyhlédnout z temnoty zpět, a kdyby viděl jako v denním světle, mohl by pozorovat, jak se Tobovy zornice víc a víc rozšiřovaly. A mohl by pozorovat, jak Annie naopak své velké korálkové oči přivřela, jako kdyby se dívala do světla příliš jasného, nikoliv do tmy, a chvílemi je zavřela úplně – v těch okamžicích se začaly, víc než obvykle, otáčet všemi směry její uši, a i dlouhý růžový čenichovitý nos se rychle pohyboval, jak v temnotě vyměnila zrak za sluch a čich.
Tak oba po několika metrech chodbou mírně se vlnící do stran i nahoru a dolů, v několika místech vybíhající různými směry přírodních prasklin, chodbou vytesanou do šířky a výšky statné osoby, vstoupili do větší místnosti, kde již téměř převládala tma, a jen velmi slabý svit prozrazoval cestu ven, kterou přišli. Snad minutu, která by v místě, kde nebylo možné měřit čas podle pohybu slunce či hvězd, mohla být stejně dobře vteřinou i hodinou, zůstali v tom otevřeném prostoru stát nehnutě a naslouchali, zda na jejich kroky neodpoví nějaký zvuk z hlubšího nitra podzemí. Neozývalo se však vůbec nic, Annie se tedy vrátila pro Saye, který zůstal stát jen několik kroků dovnitř dolu, a Ergart, která se v té chvíli vracela zpět s větším balvanem, kterým, opatrně, aby způsobila co nejmenší ruch, zajistila dveře proti opětovnému zavření.
Když se všichni čtyři sešli v jeskynní místnosti, kterou poznávali z předešlého vyprávění, Say cosi tiše zamumlal a kámen na konci jeho hole se rozzářil příjemným a stálým fialovým světlem, jako kdyby uvnitř byl velký svícen či hořící pochodeň, jejichž plameny však neovlivňoval pohyb okolního vzduchu. V té chvíli si mohli všichni prohlédnout historické místo, z něhož vzešlo místní bohatství – víceméně oválný prostor, dost velký, aby se do něj pohodlně vešli oni čtyři, a klidně ještě další čtyři, a s trochou dobré vůle ještě i další čtyři jim podobní. Stěny měly na mnoha místech původní tvar neupraveného kamene, po obou stranách vstupní chodby však byly do skály zahloubeny výklenky tvořící jakési kamenné lavice, i teď pokryté kožešinami, dečkami a několika domácky vyhlížejícími polštářky, před nimiž byly do prostoru postavené dlouhé dřevěné stoly. Pod stoly leželo několik prostých dřevěných bedýnek bez vík, takže bylo vidět, že obsahují mnoho luceren a kameninových nádob, kolem hrdla každé z nichž byla provázkem přivázaná dřevěná cedulka s uhlově černým nápisem ‚olej‘.
Naproti vstupní chodbě vybíhaly z místnosti dvě další cesty do hlubin. Tob přecházel od jednoho ústí k druhému, chvíli do temnoty zíral, pak ji poslouchal, vdechoval atmosféru, a dokonce vstoupil do každé z chodeb, na pár opatrných rozvážných kroků, jako kdyby zkoušel, co unese podlaha, dotýkaje se přitom rukama jeskynních stěn.
„Teď už zbývá jen, abys začal olizovat kapající vodu, a bude to kompletní,“ šklebila se Ergart. a Tob s úsměvem vyplázl jazyk a skutečně na něj chytil ze stropu chodby padající kapku.
Mimo toho, že pozorovaly Toba a společně s ním hleděly do tmy pro případ, že by se skutečně vynořilo nějaké nebezpečí, Ergart s Annie pomalu obhlížely zbytek místnosti, ve které se nacházeli. Nenašly však nic zvláštního, vyjma nespočtu jmen a vzkazů vyrytých v různých výškách a úhlech po celém dómu. Řada těchto mement odkazovala na tu či onu dvojici, slibující si lásku navěky, byly zde však také jakési zvláštní šipky s neostrými hroty, pod nimiž byla pouze jednotlivá jména, a místy i větší počet obvykle čtyř až šesti jmen ve shluku, doplněných obvykle obráceným křížkem – snad symboly krumpáčů a mečů, a jména dobrodruhů a horníků, shodly se.
Say zatím uprostřed poklekl na tvrdé skalní podloží a na plochu vytvořenou svým oděvem položil kostru drobného chodidla, jehož jednotlivé články držely pohromadě nějakým neviditelným pojivem. Fialové světlo jeho hole téměř úplně pohaslo, když začal nad kostřičkou kroužit rukama a pohybovat prsty v neviditelných obrazcích. Po chvíli sáhl k pasu a vytáhl několik drobných váčků, z nichž postupně vysypal po špetce různé sušené lístky a koření, které pod jeho pohyby roznesly prostorem příjemnou vůni podvečerních lučin. Pak utichl a ztuhnul, a následně všechno sklidil, téměř bezděčně přitom shazuje směs bylin ze svého hábitu na zem. Hned nato se nafialovělé světlo znovu rozjasnilo.
Nedlouho poté se vrátil Tob a ukázal na chodbu vlevo. „Podle mého posouzení i podle map bude tahle cesta významnější. Vede k větším ložiskům i do větších přirozených místností. Pokud vůbec najdeme něco zajímavého, řekl bych, že to najdeme tam.“
„Snad něco najdeme. Po tom všem chození už bych potřebovala trochu procvičit i švih,“ zdvihla Ergart svůj kyj v obou pažích a v symbolickém gestu přípravy na úder s ním zakroužila. „Zatím tohle dobrodružství bylo hlavně samé mluvení, žádné přímočaré řešení.“
Vydali se tedy vlevo. Kráčeli pomalu, tiše a rozvážně, a i ty jejich kroky, které by byly jinak v uzavřeném prostoru dunivě slyšitelné na velké vzdálenosti, jako kdyby byly tlumené a zanikaly na okraji Sayova světla.
První se pohupovala Annie, která občas zavřela oči, přičemž pohyb zbytku jejího těla dával tušit, že se soustředí na ostatní smysly. V některých chvílích se přikrčila k zemi, až téměř ležela, a to se vždy dotýkala alespoň jednou rukou podlahy jeskyně. Těsně v závěsu za ní byl neustále Tob, s válečným kladivem připraveným v ruce, střídavě pozorující temné neprostupno před nimi, a střídavě kamenné dno chodby, v němž byly patrné dvě mnoha a mnoha vozíky vyježděné koleje. Vzadu, stejně jako při cestě lesem, se ploužila Ergart, která naopak věnovala pozornost pozvolna se snižujícímu stropu. „Že jsem si nevzala helmu,“ mumlala si pro sebe ve chvílích, kdy její vlasy zavadily o nějaký obzvlášť vyklenutý výčnělek. A mezi nimi Say, stále nesoucí hůl s fialově svítícím kamenem a kráčející, jako kdyby se ho okolní situace vlastně netýkala.
Po mnoha zastaveních a mnoha desítkách kroků chodbami kroutícími se tu a tam, jak předešlí horníci následovali rudonosnou žílu, se jejich světlo začalo jakoby vracet zpět v zatím neviděných odrazech, a pak náhle, za jedinou zákrutou, vstoupili do masivní jeskynní prostory, jejíž konce by nebylo možné dohlédnout, kdyby se netřpytily malými jiskřičkami ve stěnách, malými lesklými kamínky, jimiž byly posety nejen zdi a strop, ale také dno a různorodé bledě bílé krápníky. Dno jeskynní haly se nerovnoměrně svažovalo od vstupu kamsi dál do podzemních hlubin, a důkladnější pozorování by napovědělo, že přibližně v půli rozlohy byl prudký zlom následovaný strmým propadem, za nímž nakloněná rovina podkladu pokračuje.
V nafialovělém přítmí, přebarvovaném krystaly v odrazech zpět do žlutavě bílé, mezi stalagmity a stalagnáty, možná tím přítmím probuzeno, se cosi mihlo, co předtím nečinně čekalo. Záhy se ozvalo mnohé skřípění a rachocení, křupání kamínků pod chodidly, šustění oděvů, cinkání zbrojí. Ať se ale z úkrytu blížilo cokoliv, čtyři dobrodruhové byli připraveni.
V čele družiny hbitě stanula Ergart, teď už nedbaje na případný způsobený hluk, s kyjem napřeženým podobně jako na začátku podzemní výpravy, v postoji, v němž by jediným švihnutím tmavorudé masy dřeva, jehož stříbřité žilky si vyměňovaly lesk s okolními stěnami, mohla odsoudit jakéhokoliv útočníka k okamžitému zániku.
Po jejím levém boku, jen asi půl kroku zpět, se postavil Tob. Teď už nepozoroval zem, pozoroval světlo a tmu a odlesky a stíny, snad ve snaze identifikovat pro sebe a své přátele směr a podobu blížícího se neznáma. Válečným kladivem přitom bezděčně otáčel, taktéž připraven udeřit.
Annie, která se stáhla z první pozice vzad, se levým ramenem opírala kus stranou o krápníkový sloup, v každé ruce připravenou jednu kuši, doufajíc, že je dostatečně skrytá před zraky útočníků, které by mohla překvapivou střelbou přinejmenším vyvést z míry, pokud ne přímo úplně zastavit.
Say ukročil zpět a zůstal stát v ústí chodby. Přitom sáhl opět k opasku, a bez jediného pohledu i bez jediného zaváhání uchopil do levé ruky kožený váček stažený červeným řemínkem. Světlo, kterým pomáhal svým společníkům, přitom bylo pozvolna stále jasnější a odhalovalo stále širší okolí budoucího bojiště.
Na okraji světelného kruhu před nimi, mezi dva široké stalagmity, vykročila z hloubi první neznámá postava. Postava, jejíž barva téměř odpovídala barvě okolních krápníků, barvě slonoviny, barvě kostí. To protože tuto postavu tvořily kosti. Byla to kráčející kostra, výškou odpovídající dospělému muži, odhalená ve své plné podobě smrti a dlouhého odpočinku. Až na to, že tato kostra z dlouhého odpočinku nějak procitnula, chopila se rezavého dlouhého meče a velkého kulatého štítu, a ať už tu čekala jakkoliv dlouho, v této chvíli stále rychlejšími kroky přecházejícími v běh směřovala k nově přicházející čtveřici. A za ní vykročila další kostěná postava, jejíž končetiny se draly ven z časem potrhaného černého koženého kabátce, zbytků červených punčochovitých kalhot, a jedné vysoké kožené boty na levé noze.
Kousek vedle se ze tmy vynořil další kostlivec, a za ním další, a další o kus jinde, každý oblečený do různých zbytků pradávných oděvů, jejichž původní vzhled dávno zmizel, a každý po různu vybavený nějakou zašlou zbraní, převážně narezlými či dokonce zlomenými meči, trouchnivějícími jednoručními obušky, tu a tam palcáty, a v několika případech i notně novějšími krumpáči a kladivy, jejichž původním účelem byla zjevně spíše činnost pracovní než bojová.
Tváří v tvář této valící se hordě, tváří živou v tvář obnažených lebek, stála čtveřice téměř nehnutě a čekala na místě, než se protivníci dostatečně přiblíží.
Jako první vyrazila z úkrytu Annie, se střelnými zbraněmi schopná pustit se do konfliktu o notnou chvíli dříve před ostatními členy družiny. Než vykročila, zahleděla se na hroty šipek v kuších, přiložila si je těsně k ústům, a zašeptala k nim několik slov, které by slyšely skutečně jen ty šipky, i kdyby v prostoře nevládl ruch nadcházející bitvy. V odezvě obě malé kuše v jejích rukou zahalil šedý opar, jako kouř ohně plného mokrého dřeva a listí. Pak teprve vystoupila elegantní otočkou zpoza stalagnátu a vypálila šikmo vlevo a vpravo. Střely zasvištěly vzduchem, zanechávajíce za sebou jemné rozvířené dýmové spirály, a každá z nich prolétla jedním hrudním košem, druhým, třetím. Tři a tři v každé řadě, šest kostlivých útočníků se na místě zastavilo, když se z jejich útrob vyvalila šedá oblaka, a padlo k zemi do hromádek kostí měnících se na popel. Annie opět ukročila do zákrytu, a zatímco nabíjela nové šipky, s úsměvem mrkla na Saye.
Ten se nenechal pobízet a v těsném sledu po výstřelech hodil kožený váček s červeným řemínkem mezerou mezi Ergart a Tobem. Pak dvakrát prudce udeřil holí do země, a než měšec dopadl, proměnil se v plamennou kouli, nesourodou, divokou, tvořenu spoustou malých plamínků, které se rozlétly do různých směrů, některé proti útočníkům, ale většina vzhůru ke stropu jeskyně. Tyto plamínky, které v pohybu připomínaly drobné ptáčky dominantně červené barvy, v níž probleskovaly jako křídla černé vlnky, zamířily nikoliv ke kostlivcům, ale ke skalnatým výběžkům a ke krápníkům, a naprosto bez okolků do nich v plné rychlosti narazily ve spršce oranžových a modrých jisker. Zasažené jeskynní útvary se vylomily ze svých míst. Stalaktity se snesly k zemi, stalagnáty se rozlomily, stalagmity padly do stran, a společně prudkými nárazy a vahou pohřbily další kostlivce, pět, šest, sedm. Say věnoval jen chviličku, aby Annie vrátil mrknutí, než začal připravovat další zaklínadlo.
„Nechte něco pro nás,“ zavolala Ergart, aniž by spustila oči z řídnoucího přibližujícího se nemrtvého davu. Nebyla to však výčitka, spíše začátek bojového pokřiku, mohutného hrdelního „RRRAAAAAAARRRGH!“, které se z Ergart vydralo, následováno dvěma dlouhými kroky k prvnímu kostlivci, jenž se k ní příliš přiblížil. V pohybu vpřed se odspodu rozmáchla kyjem, z jehož stříbrných žilek zaprskaly modré a žluté jiskry sršící energie. Celá váha úderu se střetla se spodní čelistí protivníka, ale jen na malý okamžik, než se lebka proměnila ve spršku kostěných úlomků, pokračujících v letu od kyje jako oblak, mezi jehož jednotlivými částicemi problikávaly drobné blesky. Takto nabitý projektil silou téměř shodnou s původním úderem vrazil do dalšího kostlivce, a i toho rozmetal na drobné odštěpky, které se rozlétly do všech směrů, a některé také zasáhly a poškodily další nepřátele. Ergart však světelnou podívanou nesledovala, její kyj se mihal sem a tam až nepřirozenou rychlostí, jak drtila další a další útočníky.
Tob vyrazil do kostěného roje po boku své velké společnice. Jeho menší, mírně podsaditá postava, v dynamice bojové vřavy ožila. Využíval svou váhu, i masu svého válečného kladiva, a taktéž energii švihů, úderů a nárazů, v něčem, co by se za jiných okolností snad dalo nazvat tancem. Nešlo o jednotlivé útoky, úhyby a úskoky, kryty a obrany; vše, co Tob prováděl, na sebe navazovalo v plynulosti a setrvačnosti, jako kdyby věděl dlouho předem, jakou další akci bude třeba podniknout. Ve skutečnosti se zdálo, že se pohybuje stále rychleji a rychleji, až v jedné chvíli zatočil kladivem nad hlavou a celý se roztočil kolem vlastní osy v pohybující se piruetě nebezpečí, z jejíhož okraje kostlivci odletovali jen jako jednotlivé kosti.
I přes původně zjevnou přesilu takový boj nemohl trvat dlouho, a ani netrval. Během několika minut stanula čtveřice opět o samotě, jen navíc obklopená teď snad již navždy odpočívajícími pozůstatky.
„Kostlivci mě nikdy nepřestanou fascinovat,“ promluvil jako první Say, kráčející ze zálohy nejprve k Annie, a následně spolu s ní k Tobovi a Ergart, a přitom je důkladně prohlížel.
„Myslím, že jsme v pohodě,“ reagovala na jeho pohled Ergart, a Tob to kýváním hlavy potvrdil.
„No vezměte si,“ pokračoval tedy Say, „kostra potřebuje k pohybu svaly. A svaly potřebují k fungování vnitřní orgány. A jedno bez druhého ani nedrží pohromadě.“
„Myslíš, že když už někdo vytvořil kostlivce, mohl by něco udělat i s tím ostatním materiálem? Třeba monstrum jenom ze svalů… svalovce?“ začala se smát Annie.
„Nebo snad jen dohromady spojené vnitřnosti,“ přisadila si Ergart, přiložila ruku ke rtům v přehnaném gestu přemýšlení, a pak dodala: „vnitrovce?“
V uvolňující se atmosféře podobných žertíků pomalu obešli celý rozsáhlý jeskynní dóm mírně protáhlého kruhového tvaru, měřící napříč nějakých sedmdesát Ergartiných kroků. Pod srázem v polovině délky haly nalezli alespoň část důvodu, proč sem přišli. Na zemi leželo několik těl mužů, žen i dětí, nehybných a bez známek života. Někteří dospělí měli po boku různé hornické nářadí, krumpáče a lopaty, ale většinou byli neozbrojeni a oblečení v běžném každodenním oděvu, který příliš nepříslušel důlní práci.
„Tohle určitě nejsou všichni,“ prolomila zhrzené ticho Ergart.
„Určitě ne,“ odpovídal Tob, který se od té scény již odvrátil a opět studoval jeskynní dno. „I když je to tu samý kámen, řekl bych, že odtud vede docela dost stop. Hromadně a chaoticky, jako kdyby se tudy pohyboval velký dav.“
Náhle světlo Sayovy hole zhaslo a celá jeskyně se ponořila do naprosté temnoty, která panuje jen v hlubokých podzemích a hlubokých hrobech.
„Ssschhrr,“ ozval se nový hlas syknutím přecházejícím v zavrčení. Někdo jiný než ti čtyři, kteří se semknuli na svém místě blíž k sobě do kruhu, i když to v té tmě nebylo vidět, ale jen slyšet z šoupání kroků a měkkých nárazů oblečení a těl. Šramot následovala slova složená z desítek různých hlasů hovořících sjednoceně a jednotně: „věděli jsme, že sem někdo přijde, ale doufali jsme, že to ještě bude chvíli trvat.“ Následovala kakofonie tónin: „kdo mohl tušit, že se sem náhodou někdo připlete,“ která přešla do slabik střídavě vyslovovaných z různých míst a různými hlasy v poněkud obtížně rozpoznatelných zlomcích tvořících slova. „Na – ru – ši – li – jste – plán – sta – ne – te – se – sou – čá – stí – plá – nu.“
Temnotou v ozvěně zaznělo hlasité skřípění obkružující snad celý prostor, a pokračovalo stále dokola znovu a znovu, blíž a blíž k dobrodruhům uprostřed.
Najednou se, snad z nebes, snad z vrcholů kopců, snad ze špiček stromů, začal snášet vysoký hvizd na okraji slyšitelnosti. Odtud přecházel přes celou škálu tónů, jak se prodíral hlínou a kořeny a kameny a skálou níž a hlouběji. Protnul podzemní otvory vzniklé přírodními procesy i snahou všemožných tvorů, a padal stále dolů, až narazil na samo jádro existence ve zvuku tak hlubokém, že víc než slyšet bylo to zadunění cítit v nitru každé bytosti, rostliny i nerostu, každé existence i neexistence, každé neentity i entity.
V naprosté tmě se náhle objevilo drobné zelené světýlko, zářivý zelený rostlinný klíček deroucí se z předtím nepatrné drobné skalní praskliny. Jak rostl, jak z objem nabírajícího stonku vybíhaly lístky a větvičky a následně větve a listy, zelené světlo odhalilo nejprve chodidla, pak nohy, pak pas a ruce, paže a trup, ramena, a nakonec hlavy čtyř odhodlaných hrdinů.
A pak, než se ze tmy mohlo vynořit cokoliv dalšího, nabral náhle svit takový jas, že oslepil a zahalil všechny a všechno.
KONEC!